Tvořit znamená milovat

Tvořit znamená milovat

Po dlouholetých zkušenostech a studiích jsem se začal více orientovat na vlastní názor. Už nejsem tak důvěřivý jako dříve a hledám stále nové informace, abych se mohl správně rozhodovat.

Velkou část profesního života jsem věnoval podnikovému managementu, studiu práva, ekonomie, regionalistiky, bezpečnosti a krizovému řízení. Po letech tvrdé práce mám mnoho zkušeností, které mi dovolují vidět okolní svět v mnoha souvislostech. Mám rád jasná zadání. Poslední výzvou pro mě byl krizový management, jehož zvládání je často jedním z mnoha ukazatelů při budování úspěšné společnosti fungující na principech vyvážených a stabilních ekonomických modelů.

Mnozí ve mně vidí člověka, který je spíš pragmatik a nemá smyl pro umění. Ale pravý opak je pravdou. Původním povoláním jsem sklář. Rád podporuji skutečné umění, které lze s obdivem milovat právě díky autentičnosti, originalitě a jedinečnosti. Smyslem umění je mimo jiné zachování a obohacení kulturního dědictví naší země pro budoucí generace.

I umění se dá dělat jako byznys, a nikoli jako charita pro ignoranty z veřejných rozpočtů.

Nepodporuji ty, kteří jen lstivě vysávají veřejné rozpočty a schovávají se za umění plně hrazené z veřejných rozpočtů. Ti, kteří chtějí být zaměstnanci s uměleckými smlouvami, ale nechtějí často dodržovat ani pracovní dobu, opovrhují skutečnými hodnotami svobody projevu a jen falešně hrají na struny emocí, aby sprostě vytahali od daňových poplatníků prostředky na své hříšné honoráře. Ryzí umění je darem, radostí a zároveň i prokletím, zbytek jsou jen reprodukce a zoufale špatné iluze laciných replik a fals pro nepolíbené bezvěrce a důvěřivé slepce.

Umění se na sekyru veřejných rozpočtů dělat nedá. 

Vážím si všech umělců, kteří vyprodávají malé sály, ale i velké sportovní haly. Jejich tvorba vždy přiláká diváky, kteří zaplatí vstupné a podle možností podpoří jejich tvorbu láskou a radostí. Ale nemohu strpět ty, kteří přes volné vstupenky ze stranických sekretariátů nahání dušičky na kulturu zadarmo, protože jinak by si jich nikdo ani nepovšimnul.

S pláčem sleduji tvorbu těch, kteří jsou jen přisátí na veřejné rozpočty, aby jejich ostudné výkony oblažili hrstku angažovaných ignorantů, kteří často tvoří jejich fanoušky, mnohdy z řad politických vazalů a rodinných klanů. Takové umění je smutnou parodií, kterou obdivuje jen hrstka pokryteckých zoufalců. Bez skutečného zájmu platících diváků se o pravém umění nedá vůbec mluvit.

Mezi opravdovými umělci mám i několik přátel, kterých si vážím. Ti mají můj neskonalý obdiv a radostné vzpomínky, které mi daly pravou lásku i vášeň.

Jsou skuteční, autentičtí a nezapomenutelní.

Jejich život bývá často jako na houpačce, plný lásky a bolesti s bouřlivými emocemi a geniálním excentrismem stírajícím jakékoli hranice. Jsou jedni z nás, ale žijí vlastně úplně někde jinde, i když jsou s námi.

Realita a iluze mohou být blíž, než si dokážeme představit, proto je důležité neposuzovat lidi povrchně, ale poznat jejich skutečnou osobnost.

Stejně jako v běžném životě se dá rozdělit lidské snažení na produktivní a neproduktivní.

Umím si představit mnohé, ale nikdy se nesmí stát, aby všichni produktivní nebyli schopni uživit ty neproduktivní, vezoucí se na vlně populismu. To je přeci falešná hra. Pak se celá společnost bude řítit jen do dluhů, kriminality, ekonomického a morálního rozvratu.

Proto je pro mě základem produktivní společnost bez dluhů, která si může dovolit investovat, pomáhat a podporovat historické a kulturní vlastnictví a povznést podlomenou národní hrdost.